35 let vodního lyžování v Kostelci

    Vodní lyžování je sport relativně velmi mladý, jelikož jeho veškerý rozvoj a rozšíření spadá do dvacátého století. Zato nárůst jeho obliby byl téměř překotný a v rozmezí několika mála desítek let nalezl své ctitele prakticky v celém světě. Přes počáteční rozpaky s jeho zařazením, zda jej přiřadit ke klasickým vodním sportům nebo ho považovat za odvětví vodního motorismu, vyvinula se tato sportovní činnost v samostatný druh sportu, který zdomácněl na vnitrozemských vodních plochách právě tak jako v přímořských oblastech, které byly jeho kolébkou.

    První záznamy o vodním lyžování pocházejí z USA, kde si v roce 1925 nechal Fred Waller z Hutingtonu patentovat první vodní lyže a v roce 1928 předváděl Dick Pope v Miami Beach na Floridě první lyžařské exhibice, včetně skoku na lyžích z dlouhého nakloněného můstku. Již o rok později 1929 se začalo lyžovat i ve Francii a v průběhu třicátých let nastal další rychlý rozvoj vodního lyžování v celých USA i Evropě. Právě z třicátých let pocházejí i první záznamy o figurální jízdě. Roku 1939 byla založena Asociace vodního lyžování v Americe pod vedením B. Hainse, který později založil i lyžařskou federaci. I když druhá světová válka rozvoj sportu velmi zbrzdila, již v roce 1946 se podařilo ustanovit celosvětovou federaci pod názvem Mezinárodní unie vodního lyžování, jejímiž zakladateli byly federace Francouzská, Švýcarská a Belgická, k nimž rok poté přistoupila Americká asociace. Od roku 1955 se vytvořily ve Světové unii tři skupiny a tato struktura existuje dodnes. První skupina sdružuje státy severní, střední a jižní Ameriky, druhá Evropu a Blízký východ a třetí Austrálii, Japonsko, Oceánii a Dálný východ. Do roku 1965 se v unii zaregistrovalo již 38 národních federací z celého světa.

    Poměrně brzy začal zájem o tento sport i v Československé republice. První dochovaná informace pochází z Vranova nad Dyjí, kde v roce 1955 učitel místní školy jezdil na Vranovské přehradě s žáky sportovního kroužku na dlouhých lyžích za malým parníkem. Podobné pokusy byly zaznamenány z vystoupení při závodech vodního motorismu v Doksech a následovaly pokusy další v jiných místech republiky. Na začátku 60. let dovezl pracovník Pragoexportu Jaroslav Malík ze služební cesty do Austrálie první regulérní vodní lyže, na nichž skupina nadšenců podnikala svůj výcvik ve Vraném nad Vltavou. V roce 1963 byla při Svazu vodního motorismu ÚV ČSTV vytvořena komise vodního lyžování pod vedením právě Jaroslava Malíka s úkolem vypracovat pětiletý plán rozvoje tohoto sportu u nás. Zdar zmíněného projektu se projevil tím, že do roku 1967 bylo na území ČSSR zaregistrováno 42 oddílů s 1840 členy.

    O zdomácnění a popularizaci tohoto vodního sportu na Vysočině se zcela jednoznačně zasloužila rodina pana Jiřího Šedivého z Jihlavy, která své první pokusy podnikala již v letech 1965 až 1966 na Vranovské přehradě v zátoce Farářka, kde se nalézala jejich rodinná chata. K tažení lyžaře používal zpočátku pan Šedivý laminátového člunu, poháněného motorem z motocyklu Jawa 350. Slabý motor však dokázal vléci pouze lehčí lyžaře a těmi mohli být jen malí synové Šedivých Jiří a Miloš. Aby bylo možno zapojit do tréninku i dospělé osoby, bylo nutno pohon člunu výrazně posílit a toho bylo dosaženo namontováním motoru z automobilu Wartburg. Při svých jízdách v oblasti Farářky však po čase rodina Šedivých narazila na pana Nedělku z Havlíčkova Brodu, který se zabýval přesně stejným druhem sportu a měl již k dispozici kvalitní lyže typu Honey. Po počáteční konkurenční rivalitě došlo brzy ke smíření a spolupráci obou průkopníků. Jejich zdárný tréninkový postup však za čas začala omezovat ochranářské opatření, zaváděná na celé Vranovské přehradě. Snaha o uchování celého přehradního tělesa jako nádrže na pitnou vodu přinesla na konci šedesátých let výrazné omezení provozu motorových člunů na přehradě a vyčlenění možností jejich používání jen na určitých úsecích nádrže. Od počátku let sedmdesátých musely být likvidovány všechny obytné čluny a ochranářské restrikce nakonec vyústily v roce 1992 ve zrušení pravidelné a současně tolik oblíbené paroplavby, fungující na přehradě již od jejího vzniku roku 1934. Nicméně konec let šedesátých neomylně signalizoval stop vodnímu lyžování v této lokalitě a pan Šedivý, vědom si připravovaných nařízení a navíc ještě veden důvody rodinnými, rozhodl se chatu na Farářce prodat a hledat jiné vodní plochy pro tento sport. Jeho snaha se realizovala v Třešti u Váňovského rybníku, který vyhovoval velikostí, hloubkou i přiléhající krajinou. Nejprve bylo nutno objasnit požadavky vlastníku rybníka, jímž byl Rybářský svaz. Rybářům, jejichž zájmové argumenty směřovaly především k ochraně ryb, museli lyžaři vysvětlovat, že není znám z dosud k vodnímu lyžování používaných vodních nádrží žádný případ úbytku nebo poškození ryb. Spíše opak byl pravdou.

    Vrtule, pohánějící člun, čeří vodu a napomáhá okysličování rybníka, což se jeví velice prospěšným zejména v letních horkých dnech, kdy ryby nedostatkem kyslíku a přehřátím značně strádají. Poukazování na to, že člun může rybu poranit nebo usmrtit přejetím, odmítali lyžaři zdůvodněním, že zdravá ryba vždy před hlučným člunem včas uteče a nehody se týkají výhradně jen ryb nemocných a tak jako tak ztracených. Poslední výtky o možnostech znečištění rybníka únikem škodlivých látek, zejména olejů a pohonných hmot z lodi do vody, vyřešili lyžaři příslibem, že budou svoji loď udržovat v dokonalém technickém stavu a toto riziko tím omezí na minimum. Výsledkem trpělivých jednání byl nakonec souhlas třešťských rybářů v roce 1967 s provozováním vodního lyžování na Váňovském rybníku. Rodina Šedivých zde potom skutečně na dva roky nalezla útočiště pro svůj sport. Ve stodole přilehlého hospodářského stavení si domluvili garážování člunu a uskladnění nezbytných potřeb, ale záhy jim bylo zřejmé, že k řádnému provozování tohoto náročného sportu je naprosto nezbytné vybudování technického zázemí na břehu a tyto možnosti u Váňovkého rybníka nepřicházely v úvahu. Znamenalo to nové hledání a v nadějném zorném úhlu se tehdy jevil i rybník v Jezdovicích. Proměření jeho hloubky však přineslo zklamání a rovněž blízkost farmy vodní drůbeže za třešťskou pilou skýtala vyhlídky kolizí a střetu zájmů, a tak lyžaři brzy od této lokality ustoupili. Psal se rok 1969, když pan Jiří Šedivý vstoupil na kosteleckou půdu, zaujat velmi slibnou hladinou Silničního rybníka, a přednesl na konci tohoto roku svoji vizi na tehdejším MNV. Jeho návštěva a požadavek byly zaznamenány kronikářem Jaroslavem Brůnem do obecní kroniky, a tak od zimy roku 1969 je písemně zachován první kontakt vesnice Kostelec s vodními lyžaři. Předseda Jan Rux i tajemník Miroslav Novák neměli vážnějších námitek, a tak pan Šedivý mohl ještě v zimě provést měření hloubky rybníka, které přineslo zcela uspokojivé výsledky a mohla začít anabase po úřadech, jejich souhlasech a razítkách.

    Úvodem bylo nezbytné zastřešit veskrze soukromou iniciativu státní sportovní organizací. Po projednání návrhu s vedením Střední školy ekonomické v Jihlavě stali se vodní lyžaři oddílem tělovýchovné jednoty Ekonom Jihlava a pod touto hlavičkou opravdu odstartovali své tréninky na kosteleckém rybníku. Současně bylo nutné zapojit se do celostátní organizace vodního lyžování. Již v roce 1969 převýšil v ČSSR stav členské základny vodních lyžařů počet vodních motoristů, a proto bylo nezbytné toto sportovní odvětví ze Svazu vodního motorismu vyčlenit a ustanovit samostatné organizace vodních lyžařů. Těmi se staly Český, Slovenský a Ústřední svaz vodního lyžování. Český svaz, založený 26. dubna 1969 a řízený předsedou Milanem Heinikem, přijal do svých řad po projednání předložené žádosti i jihlavské lyžaře v roce 1970.

    Mezitím však již probíhala náročná schvalovací procedura přímo na Jihlavsku.

    Už v lednu 1970 byl požádán o souhlasné vyjádření Okresní hygienik v Jihlavě a hned poté operativní správce rybníka Státní rybářství n.p. závod Telč.

    Když obě instituce ještě v průběhu ledna souhlas udělily, mohli sportovci v květnu požádat o schválení kostelecký závod Jihomoravského průmyslu masného, který tehdy z rybníka odebíral vodu pro svoje výrobní potřeby. Jelikož ani továrna svůj souhlas neodepřela, předložila tělovýchovná jednota 4. května 1970 Odboru vodního hospodářství ONV Jihlava žádost "o povolení k zvláštnímu užívání vody, spočívajícímu v provozování vodního lyžování na rybníce, zvaném Silniční". Jednota udávala, že bude používat dva motorové čluny s benzinovým pohonem a vývodem výfuku nad vodní hladinou. Odbor ONV se zaštítil předchozími souhlasnými výroky a svoje povolení udělil s podmínkami, že nedojde ke znečištění vody motorovými hmotami, že budou respektovány zájmy Státního rybářství a kostelecké Masny, a že budou hygienicky shromažďovány a odváženy veškeré odpady. Za jihlavský ONV podepsal tuto důležitou schvalovací listinu o vodohospodářském rozhodnutí vedoucí odboru ing. Libor Vykydal dne 11. května 1970.

    Proběhlé schvalovací řízení však nikterak neřešilo nutnou výstavbu potřebných zařízení pro ukládání výstroje a lodí, právě tak jako zajištění přístupu k těmto objektům. Proto již předtím dne 16.dubna požádal sportovní oddíl Odbor výstavby ONV v Jihlavě o vydání schvalovacího posudku k umístění a přípustnosti stavby rekreační chaty na pozemkové parcele č. 1671, sloužící potřebám tohoto sportu. Vyrozuměná instituce již za tři měsíce žádost projednala s kladným výsledkem. 21. července vydal Odbor výstavby rozhodnutí o dočasném umístění sportovního zařízení. Chata měla být na pozemku umístěna dočasně jen do doby provedení přeložky státní silnice I/39, neboť tehdejší rozvojový plán obce počítal s vybudováním obchvatu Kostelce po úbočí Kosteleckého vrchu a překlenutí Třešťského potoka právě v oblasti kosteleckých rybníků. Dočasnost tehdejších opatření se měřila vskutku dlouhým metrem, protože jak víme, sportoviště se nalézá na svém původním místě beze změn již celých 35 let. Úřad současně požadoval zhotovení chaty tak, aby nerušila dálkové pohledy v krajině, vnější nátěry tlumené a nenápadné, celý užívaný pozemek aby nepřekročil 400 metrů čtverečních a bylo přesně dbáno všech nařízení hygienických. Se stavbou musely samozřejmě předem souhlasit závod Masna jako vlastník pozemku a JZD Kostelec jako jeho uživatel. Souběžně s tímto schvalováním probíhalo i stavební řízení k projektové dokumentaci chaty, vyhotovené ekonomickou školou. Stavba měla být přízemní, celá podsklepená pro uskladnění lodí a s obývacím podlažím.

    Rozhodnutí z 5.srpna 1970, podepsané ing. Antonínem Homolou, dávalo oprávnění započít s budováním nového sportovního areálu u Kostelce. Po dobu výstavby areálu však museli lyžaři dojíždět k Silničnímu rybníku se stany a současně se sportovním tréninkem realizovat stavební práce. Toto náročné období trvalo téměř dva roky a neobešlo se bez určitých střetů mezi lyžaři a kosteleckými obyvateli. Kupříkladu hned na začátku lyžařského provozu vznikla mezi kostelečáky obava, zda noví spoluuživatelé rybníka neporuší jejich oblíbené koupaliště a lyžařům naopak vadilo, že si místní lidé v rybníce myjí auta a vnikají do prostoru vyhrazeného sportu. Konfliktní situace si nakonec vyžádala 1. září 1970 jednání v kanceláři MNV Kostelec za přítomnosti vedoucího vodohospodářského výboru ONV Antonína Dvořáčka, kde se kostelecký předseda MNV zavázal vydat v rámci svépomoci vyhlášku, kde zakáže mytí aut v rybníce, znečišťování vody a břehů a stanování a vstup cizích osob do prostoru, určeného pro vodní lyžování. Vztahy mezi obcí a lyžařským oddílem se pak už jen zlepšovaly, a tak se stalo, že v roce 1973 navrhl předseda MNV Miroslav Novák lyžařům převzít do svého názvu jméno obce Kostelec. Ve vsi v té době aktivně nefungoval žádný sportovní oddíl, ale přesto ve sportovních seznamech stále ještě figurovalo jméno oddílu Slavoj Kostelec. Po válce měla vesnice hned několik sportovních týmů, zejména fotbalových, ale léty jejich činnost ustávala a v sedmdesátých letech byl Slavoj sportovním klubem "uspaným" a nyní se nabízela možnost povznést Kostelec opět mezi sportovně aktivní obce. Návrh přinesl nakonec uspokojení všem zainteresovaným stranám. Jihlavská Střední ekonomická škola vítala úlevu s odpoutáním finančně náročného segmentu tělovýchovné jednoty, vodní lyžaři našli v místě samotném dobrého mecenáše a záštitu a vesnice měla opět svůj sportovní oddíl Slavoj Kostelec.

    Vlastní práce na poli sportovním přinesla do obce nejen pravidelnou atraktivní podívanou, ale i řadu závodů a exhibic, jejichž přehled nepochybně stojí za samostatné podrobné sdělení.

(Připravil : MUDr. Přemysl Fučík)